Vývoj stokování a čištění odpadních vod v Praze

Úroveň likvidace odpadů vznikajících při lidské činnosti vypovídá o kulturní, sociální a technické úrovni dané společnosti mnohdy více než počet bankovních domů v zemi nebo přepočet tun vyrobené oceli na hlavu. Porozumění odvádět odpadní vodu se vyvíjelo postupně a po velmi dlouhou dobu.

Většina měst starověkého Řecka a Říma byla vybavena poměrně dokonalou sítí stok, svádějící odpadní vodu do nejbližšího toku. Pravděpodobně nejznámější je Cloaca maxima v Římě, jejíž výstavba započala již za krále Tarquinia Superba. Z antiky jsou také známy první pokusy zneškodňovat centrálně svedenou odpadní vodu metodami, které dnes znovu propagujeme jako "přirozené čištění" (např. vsakování vod do poresních půd ve starověkém Řecku).

Ve srovnání s antickými městy byla středověká Evropa zoufale špinavá a nezdravá se všemi důsledky na veřejnou hygienu. Hromady odpadů a zvířecích výkalů na ulicích středověkých sídel byly splachovány deštěm a zasakovaly do studní, ze kterých se pak nákaza šířila dál. O městské kanalisaci v pravém slova smyslu nebylo možno hovořit, odvodnění se obvykle týkalo jednotlivých objektů, většinou měšťanských domů nebo církevních areálů a odpadní voda byla vedena nejkratší cestou do toku, případně do příkopů. Praha nebyla výjimkou. První skutečná stoka byla postavena v roce 1660 v jesuitském Klementinu. Voda z fontány vyplavovala nečistoty ze záchodů, kuchyní a umýváren nejkratší cestou do řeky.

Změnu v chápání kanalisace přineslo až 18. století. Pokrok je spojen především s osobou Františka Antonína Hergetha (1741 - 1800), profesora stavovské inženýrské školy, předchůdkyně pražské Techniky, jehož technický plán Prahy se stal podkladem pro budování první soustavné kanalisace. Až do útlumu veřejných staveb po napoleonských válkách tak bylo ve městě postaveno kolem 19 km stok, odvádějících splašky do řeky. Další vlna výstavby kanalisace proběhla v letech 1818 až 1820 z popudu nejvyššího purkrabího Království českého, hraběte Rudolfa Chotka. Tehdy vzniklo 44 km stok, vedoucích do Vltavy 35 vyústěními. V polovině 19. století byl tento systém již zchátralý, zanesený a navíc přibývalo stížností na znečištění Vltavy, která byla hlavní zásobárnou pitné vody. Přesvědčení o nutnosti vybudovat moderní kanalisaci dozrálo v odborných kruzích do roku 1883.

Městská rada vyhlásila v roce 1884 první výběrové řízení na vybudování moderní kanalisace, ale jeho výsledek nebyl uspokojivý, především pro nedostatek podkladů a přípravných prací. V roce 1888 byla proto založena městská Kanalisační kancelář, v jejímž čele stanuli inženýři Josef Václavek a Vincenc Ryvola. Kanceláři bylo uloženo shromáždit všechny potřebné podklady a poté město zadalo zpracování "Generelního projektu pro čistění a odvodnění města Prahy" Ing. Janu Kaftanovi, který se spojil s Dr. Jamesem Hobrechtem, stavebním radou v Berlíně. Hobrecht si stanovil pozoruhodnou podmínku, že nesmí být projednáván žádný konkurenční projekt. Ještě zajímavější je, že město s takovým omezením souhlasilo. Jejich hotový projekt byl vystavován na Zemské jubilejní výstavě, jenže Václavek a Ryvola zřejmě nebyli s postupem radnice spokojeni ,a tak zpracovali zcela soukromě a v podstatě tajně projekt konkurenční. Předložen 5. března 1891, pouhé tři dny po projektu prvním, vyvolal skutečný rozruch a nepochybně i nevoli některých činovníků.

Kvalitní konkurenci nebylo možno opomenout, a tak musely být oba projekty porovnány a posouzeny. Zcela věcný problém se však rychle zpolitizoval a Hobrechtovy stížnosti hrozily přerůst v mezinárodní ostudu. Městská rada zvolila jediné možné východisko - povolala ze zahraničí odborníka, který měl oba tábory rozsoudit.

Čistírna poctivě sloužila svému účelu až do roku 1967, kdy byla spuštěna moderní mechanicko-biologická čistírna na nedalekém Císařském ostrově. Kvůli potížím nové čistírny však historická budova zůstávala jako záloha pro případ nouze. Ještě počátkem 80. let sloužily původní usazovací nádrže jako manipulační jímky na kal z nové čistírny, spolehlivě čerpány osmdesátiletými (!) kalovými pumpami z První Českomoravské. A právě ono nekonečné přesluhování je zřejmě hlavní příčinou proč se stará čistírna dočkala lepších časů. Zapomenutou budovu v polovině 80. let objevili nadšenci, kteří jí začali znovu vracet zašlý lesk. Dne 26. 4. 1991 byl areál prohlášen za kulturní památku, a tím byl položen zákonný rámec pro další činnost. Myšlenka, využít unikátní technickou stavbu pro zřízení musea, dozrála.

Ze skupinky nadšenců vznikla v roce 1992 Nadace Ekotechnického musea, později transformovaná ve společnost Ekotechnické museum, o.p.s., která v roce 2011 fúzovala se společností Muzeum Stará Čistírna, o.p.s. Provoz musea není financován z rozpočtu hl. m. Prahy ani jiných veřejných zdrojů a většinu prostředků muzeum získává vlastní činností, kterou je především pronájem prostor pro společenské akce a pro účely natáčení. Připomeňme pro zajímavost např. filmy Žebrácká opera, Amerika, Záhada hlavolamu, Šakalí léta, Zdivočelá země, Bídníci a další. Tato kombinace musejního provozu s komerčním není bez komplikací, ale v této chvíli se jedná asi o jediný životaschopný model.